O tři čtvrtě na čtyři jsem vyjížděl z Ostravy, kde jsem byl ten den na služební cestě. Na tom by nebylo nic špatného, kdybychom ovšem v pět hodin nehráli zápas na Vojenské akademii. Sám jsem měl jen velmi povšechnou představu, kde se nachází jejich klubovna a lépe na tom nebyl ani náš kapitán. „Tak já Ti zavolám, až budeme na místě,“ uklidňoval mě Michal. Mé auto přeškolené na Boeing se řítilo nepublikovatelnou rychlostí k Brnu. 16:55 – Vyškov – volá Michal. Z hovoru jsem vyrozuměl jen to, že se jde po schodech nahoru a že se hrací místnost nachází nad kavárnou. Snad mi to bude stačit. 17:15 – Můj Boeing přistává na adrese Brno, Šumavská 4. Auto jsem zanechal, kde se dalo, a pospíchal jsem hledat bojující spoluhráče. Jak jsem se po zápase dozvěděl z pozdravu za stěračem, ten humus, na kterém jsem zaparkoval (já nebo osoba mně blízká) můj vůz, považuje Městská policie za veřejnou zeleň!
V duchu jsem litoval, že jsem se nedomluvil s Michalem, aby cestou trousil zrní, nebo ještě lépe šachové figurky (figuru nepřehlédnu!), abych našel cestu do klubovny vojáků. K nalezení shromaždiště šachistů mi nepomohl ani rozhovor s uniformovaným (nikoli informovaným) teenagerem ve vrátnici budovy. Správnou místnost jsem našel na třetí pokus (o moc víc pokusů už struktura budovy nepřipouštěla) na radu uklízečky: „Jó, šachisti! A zkoušel jste to v místnosti 38?“
O minutu později už jsem seděl u šachovnice a učinil první tah. Mým soupeřem je Petr Žitný. Posunuji pěšce c2 na c4. Anglickou bílými hraji poprvé v životě. Soupeř odpovídá pěšcem na c6, obdobně jako v partii Sochor – Žitný, Brno 2005. A já zatáhnu e4 a máme na stole Caro-Kann, který soupeř podle dostupných pramenů nehraje, a to ještě v mé oblíbené variantě. Konečně se mi jednou povedlo zúročit domácí přípravu. Díky tomu soupeř musel v zahájení přemýšlet usilovněji a brzy se srovnala má časová ztráta.
Teprve po hodině hry jsem se odhodlal zvednout od šachovnice a šel se podívat co spoluhráči. Jezdci stáli docela dobře, ale rozhodnutou partii jsem neviděl žádnou.
První vítězné body zaznamenali až po dvou hodinách hry Olda na čtvrté (Olda hraje zápas od zápasu líp a líp) a Karel na první (Karel podává stabilní výkony celou sezónu). Ve třetí hodině hry proměnil svého pěšce navrch ve výhru ještě Broněk. A táta se v remízové koncovce dohodl se soupeřem na smíru. Gratuloval jsem tátovi, protože se zasloužil o to, že neprohrajeme. Ani jsem netušil, jak prorocká slova jsem pronesl.
V následující hodině se nerozhodla žádná další partie. Až pak na sedmé šachovnici Jirka nabídl soupeři remízu, bohužel bezprostředně poté, co učinil prohrávající tah. Soupeř toho využil a bylo to 3,5:1,5. Dohrávali jsme jen já a Michal. Ještě o půl deváté nebylo rozhodnuto. Sice obě koncovky, moje i Michalova, by se daly prohrát jen při naší velké součinnosti, ale i tak nejsme letos zvyklí na to, aby ani po třech a půl hodinách hry (maximální délka partie v Městském přeboru je čtyři hodiny) nebylo rozhodnuto o výsledku.
Michal se snažil zvítězit se dvěma pěšci, kdy on i soupeř měli věž a střelce a jen pár minut na hodinách. Michalovi se to bohužel nepovedlo, ale bojoval až do posledního pěšce. Bohužel ten poslední pěšec byl na „h“ sloupci. Ještě než potvrdil soupeři remízu Michal, podařilo se mně v mé partii soupeře přechytračit v koncovce.
Zkusil jsem uplatnit početní převahu pěšců na dámském křídle. Můj volný „a“ pěšec byl zabržděn až o soupeřovu dámu umístěnou na a8. Klaustrofobie, kterou trpěla dáma na a8, přiměla soupeře nabídnout dámu k výměně na b7 a nedůstojnou roli černé dámy převzal střelec. Nečekaným posunutím pěšce f3 na f4 se mi povedlo vnutit se s mým střelcem na nejdelší diagonálu h1 – a8, vypudit tím soupeřova střelce a uvolnit tak statečnému „a“ pěšci pole proměny. Soupeřův král se nenacházel v žádném geometrickém útvaru, který by byť vzdáleně připomínal čtverec, tak se soupeř vzdal.
Vítězství 5:2 se vůbec nerodilo snadno. Je vidět, že Vojenská akademie patří oprávněně už několik let k nejlepším týmům Městského přeboru. Gratulujeme k vítězství zejména panu Trnkovi, který rád zavzpomínal s mým tátou na staré dobré časy odborářské ligy, kdy jako členové novinářského šachového týmu společně kosili protihráče.
Antonín Továrek ml.