Martin Růžička měl v dámské koncovce o pěsce víc a elegantním manévrem si vytvořil volného „h“ pěšce. Ve vhodném okamžiku přešel do vyhrané pěšcovky a přidal tak třetí bod.

Olda měl ve věžovce pěšcovou převahu a hlavně aktivního krále, zatímco soupeřův živořil na první řadě.

Pak se začaly dít věci na první desce. Franta vyhrál na čas v lepší pozici, když ještě před dvaceti minutami měl jeho soupeř podstatně lepší čas. Tedy 4:2 a čekali jsme, kdo přidá potřebný půlbod. Kyrilův soupeř zázračně ožil a Kyril takticky zkušeně dal partii za remis a rozhodl tak zápas.

Jak napovídají fotky, posledním dohrávajícím byl Olda. Jeho pěšci „e“ a „g“ se prosazovali zatraceně těžko. Asi to opravdu v cílové pozici vyhrát nešlo. Přihlížejíci se po skončení partie rozdělili na dva zhruba stejně početné tábory, jedni tvrdili, že je to vyhrané, druzí trvali na remíze. Nakonec se remízáři i ti, co tam viděli výhru, odebrali do nedaleké hospody, kde zapili výhru i postup. Proslov opozdilce Franty Růžičky na toto téma bylo možno tesat do kamene: „Chlapi, přiznejme si, že jsme dobří. Ani nevíte, jakou mám radost, že se to povedlo. To si totiž nedokážete ani představit, jaký bych měl já osobně blbý pocit, kdyby to nevyšlo!“ Všichni opilí dílem vítězstvím a postupem, dílem pivem značky Gambrinus už odpustili Růžičkům ranní nervák, smáli se, plácali střídavě do stehen a vzájemně po ramenou a spřádali další šachové plány. Ať žije euforie! Ať žije KP1! Ať žije naše béčko! Ať žijí šachy!