Chtěli jsme si pěkně zahrát, tak jsme dali dvěma nejsilnějším hráčům volno. Příležitost dostali naši náhradníci Pavel Tyleček a Eda Mensa, aby ukázali, co v nich je. Ale soupeř dorazil jen v pěti hráčích. Takže jako již poněkolikáté, kdykoli chceme do hry zapojit náhradníky, aby si zahráli, je z toho jen kontumace v jejich prospěch. Eda s Pavlem si zahráli proti sobě a vzešla z toho zajímavá a velmi dvojsečná partie, kde se jako poslední smál Pavel.

Přestože soupeř přišel jen v pěti, bylo z jejich týmu cítit nadšení. Na hráčích bylo vidět, že hrají, protože je to baví. A že si zápas užívají. Entuziasmus, který přivezli hráči z DM Klášterského do Jundrova, by jim mohl závidět leckterý extraligový tým. A zápal pro hru je neopouští, přestože dosud v městském přeboru prohráli všechny zápasy. To je obdivuhodné.

Mezi Jezdci cítím podobnou elektrizující náladu, kterou šíří zejména Šípek brothers. Ale nedokážu si představit, že by nám nadšení vydrželo, kdybychom za sebou měli dlouhou šňůru prohraných zápasů. Tak možná, kdybychom hráli s naší soupiskou extraligu a neměli co ztratit, ale ani co získat.

Zápas měl dle očekávání jednoznačný průběh (výsledek 5,5:1,5 v náš prospěch) a není ani nutné rozpitvávat, kdo vyhrál první, kdo poslední. Soupeře je třeba ocenit za to, že nám dokázal sebrat jeden a půl bodu, což se několika silnějším týmům nepovedlo, i když hráli v plném počtu. A to mi ještě konečná pozice, kterou dal za remis táta, přišla lepší pro soupeře.

Vtipná instrukce, kterou dal tátův remizující soupeř svému kolegovi na první šachovnici, když měl dva pěšce míň: „Tak to dej taky za remízu,“ svědčí o dobrém rozmaru, ve kterém hrají hráči DM Klášterského. Pro nás (a asi nejen pro nás) je poučné, že i od posledního týmu městského přeboru je něco, co se můžeme přiučit: „Nehleďte tolik na výsledky, nejste olympionici! Jde přece především o všudypřítomnou radost ze hry.“