Naše krásné spolujezdkyně, milí spolujezdci!

Řekli jste si ještě o jeden článek k letošní druhé lize a to o zápasu s Kroměříží. A protože každý se rád pochlubí, tady ho máte. Skládání naší soupisky do Kroměříže provázela krásná ukázka rozdílu v přístupu pesimisty a optimisty. Na jedné straně Jakub Bednář ve středu večer volal, že se omlouvá, že má celou rodinu nemocnou a že, ač je zatím zdráv, dá se očekávat, že do neděle to nevydrží. Naproti tomu, já jsem ve středu smrkal, kašlal a nikomu jsem nic neříkal, protože jsem nepochyboval o tom, že do neděle budu fit. Tedy zdravý hráč se vážně obává, že onemocní, zatímco nemocný neváhá, že se stihne uzdravit. Nicméně, ať nejsem špatně pochopen, jsem rád, že se Jakub s předstihem ozval, protože tím avizoval, pozor zaktivizujte případné náhradníky, je tu riziko, že nebudu moci hrát.

Do Kroměříže jsme v neděli vyjížděli v mrazivém větrném počasí, ale v plném počtu.Venku fujavice, že by psa nevyhnal, ale my jsme ven museli. Ačkoli jsme vyjížděli dvěma auty z různých koutů Brna, do Kroměříže před sportovní halu, kde se v neděli kromě basketbalu hrály i šachy, jsme přijeli téměř současně. Mirek zaparkoval na posledním volném místě před halou a já jsem záhy po něm s trochou kreativity našel na parkovišti ještě úplně poslední místo.

Klubovnu domácí teprve otevírali, tak jsme se chvíli inspirovali elegantními hody basketbalistů. Stejně to není fér, takový basketbalista provede jediný povedený hod a hned mu připíšou až tři body. Zatímco my se budeme celý den se soupeřem rvát o jediný partiový bod.

U domácích se ani nedalo čekat, že by nastoupili k zápasu ve slabé sestavě. To Kroměříž neumí, vždyť ani nemá na soupisce slabé hráče. Tak bylo jasné od prvních minut, že to dnes bude tuhý boj. Trochu rozčarováním pro tým bylo, když Jarda Bureš dal svou partii s Josefem Mudrákem ve 12. tahu za remis. Sice černými a s nepříjemným soupeřem, ale věděl, že k úspěchu potřebujeme vyhrát a lépe se vyhrává na osmi šachovnicích než na sedmi. Naštěstí to nakonec vše dobře dopadlo.

První, kdo ukončil partii rezultativním výsledkem, byl Michal Šípek. Michala mrzelo, že se neodhodlal ke korektní oběti figury na e5 a stál by lépe. Ale jděte do takových neprobádaných vod, když hrajeme rozhodující zápas a každá nula může být osudná pro tým. Michal bohužel poté, co mu soupeř rozbil královské křídlo, dostal mat.

Moje partie nabrala tradiční scénář. Hraji černými, jak jinak. V zahájení udělám nejméně jeden nepovedený tah a naštěstí soupeř nenajde nejlepší pokračování a výhoda mu proklouzne pod rukama. Naopak ve střední hře soupeře přitlačím k základní čáře a nutím se střídavými úspěchy k chybě. Tentokrát soupeř všem nástrahám odolal a výsledkem byla bojovná remíza v koncovce.

Takto jsem hodnotil svou partii až do čtvrteční analýzy v klubu. Z analýzy vyplynulo, že soupeřův tah 15. Sxa6 byla hrubá chyba. Já jsem á tempo odpověděl 15. … Db4, čímž jsem se dámou vymanil z nepříjemné vazby e1 – e7, pokryl jsem pěšce b7, napadl odejmutelného pěšce na b2 a donutil soupeře řešit napadeného střelce na a6. Db4 – na první pohled výborný tah.

Ale hned na ten druhý pohled jsem měl na stole poměrně jednoduché vyhrávající pokračování. Stačilo si zasurfovat na vlně, kterou svým tahem 15. Sxa6 soupeř vyvolal. Stačilo dopočítat vynucené hlavní pokračování až do konce: 15. …. bxa6 16. Dxd4 exd4 17. Vxe7 dxc3 18. Vxd7 cxb2 19. Vb1 Vfc8! (eventuelně 19. Vf1 Vab8 20. Vb1 Vfc8 se stejným efektem) a soupeř přišpendlený k první řadě se vzdá. Asi si dokážete představit, jak by mě takové zaváhání mrzelo, kdyby zápas skončil s trochu jiným výsledkem.

Má remíza v ploché věžové koncovce přišla současně s tím, co si Jakub Bednář a Petr Petřík podali ruce na znamení smíru. Zde je potřeba pochválit Jakuba za bojovnost, protože dlouhodobě odmítal remízu, ačkoli nestál líp a pokoušel se soupeře neustále obelstít, dokud to jen trochu šlo.

Tedy čtyři partie ukončené, stav 2,5:1,5 pro domácí. Ze zbývajících čtyř partií potřebujeme tři body. Když Kristýna ztratila nepříjemným přehlédnutím čistou kvalitu a bylo zřejmé, že v koncovce věže proti střelci si soupeř může počkat jen na vhodný okamžik, kdy odevzdá věž za střelce a vyhraje pěšcovku, naklonil se ke mně skepticky Peťa Pisk a utrousil, hmm, tak dneska to asi nevyjde.

Ale v tu chvíli se ukázalo bojovné srdce našeho týmu, které stojí za úspěchem nejenom v tomto zápase. Mirek Pakosta už byl vyhraný asi dvacet tahů před tím, než se soupeř vzdal. Jeho vzdálený volný pěšec „h“, znamenal ve věžové koncovce rozhodující převahu. Přestože Petr Kapusta mu zkoušel hrozit matem: bílý stál Ka6, černý Kc6 a černou věž si připravoval na h8 k tahu Va8++, takového zkušeného plejera jako je Mirek to nemohlo rozhodit.

Mezitím dokázal svou ne zrovna jednoduchou pozici vyhrát Martin Hošek, kdy zejména rozpohybování pěšce e4 – e3 – e2 bylo něco, na co už soupeři nestačily síly.

A rozhodující úder zasadil soupeři Petr. Jak nám ukázal Petr na tréninku, byl to on, kdo po celou svou partii tahal za delší konec, jen mu tu a tam mohl soupeř utéct do remízového pokračování, ale naštěstí neutekl. Naposledy v koncovce Petrovy věže proti soupeřovu jezdci se dvěma pěšci na obou stranách, asi tři tahy před tím, než se vzdal, a to tahem Jf6 , namísto tahu Jf4+. Po tazích Kf3 a h4 dostal soupeřův král od Petra domácí vězení na h6, což soupeř sebekriticky zhodnotil tak, že se vzdal.

Myslím, že Mirek, Martin a Petr ukázali sílu našeho týmu porvat se o vítězství v rozhodujícím okamžiku. Třemi výhrami otočili zápas z 1,5:2,5 na 4,5:3,5 v náš prospěch. Vyhráli jsme nejtěsnějším rozdílem, ale na to se historie neptá. Důležité jsou další tři body do tabulky, které znamenají, že nás na čele pelotonu kolo před koncem už nikdo nemůže předstihnout.

Na to jsme si museli přiťuknout. Takže jsme ještě v hrací místnosti otevřeli láhev šampaňského. Tímto se omlouvám panu rozhodčímu za trefu špuntem, nebyl to úmysl. Pak jsme se odebrali do Kroměříže na náměstí, kde jsme si dali opravdu dobrý oběd a začali jsme spřádat naše prvoligové plány. Z řady gratulací, které následovaly, mě nejvíce zaujala hláška Petra Piska, kdy sebevědomé počínání Jezdců nejen v letošní druhé lize ohodnotil slovy: „Sky has no limit.“

A abychom zůstali nohama na zemi, tak mi dovolte, abych si jako neregistrovaný člen klubu skeptiků na závěr připomněl jednu roztomilou scénu z nejmenovaného  sympatického klubu na okrese Brno-venkov, která mi utkvěla v paměti svým filozofickým rozměrem. Dvojice důchodců si užívala radost ze svého kavárenského šachu nevalné úrovně a nad nimi nevěřícně kroutil hlavou šampión klubu a měl potřebu komentovat jejich školácké chyby. A to až do chvíle, než se na něj obrátil jeden z kavárníků v lehce povznesené náladě a povídá mu: „Víš ty, já když si chci zahrát se stejně silným soupeřem, tak mi stačí dojet do sousední dědiny. Ale ty, aby sis našel rovnocenného soupeře, tak se musíš plahočit přes půl republiky. Tak kdo je na tom líp?“

Takže shrnuto podtrženo Jezdci příští rok pojedou do Třince, Orlové, Frýdku nebo do Rychnova, zatímco třebas Univerzita bude hostem v Hustopečích, v Adamově nebo v Kuřimi. Tak kdo je na tom líp?