Los nám postavil ve třetím kole do cesty dalšího silného soupeře: Bystrc Oilers „B“. Svým způsobem ten náš městský přebor připomíná kanadskoamerickou NHL. Nejen, že nikdo nesestupuje, stejně jako v NHL, ale jde o natolik prestižní soutěž, že se ani nikomu nechce nikam postupovat. Např. loňský vítěz, tým Vojenské akademie, i letos usiluje o body v téže soutěži. Hraje se v počtu hráčů, který už je jen o jediného vyšší, než je počet hokejistů na ledě. Většina zápasů končí „hokejovým výsledkem“, když součet bodů, chcete-li gólů, je tradičně sedm. A když se k tomu přidá ještě to, že se soutěže účastní „Oilers“, je iluze NHL téměř dokonalá.

Svou arénu mají Oilers dobře maskovanou před nezvanými hosty, byť na dohled od bystrcké konečné tramvaje. Raději jsem se proto nechal doprovodit spoluhráči, než abych bloudil po sociálně vyloučených lokalitách navazujících na konečnou v Bystrci.

Zápas zahájil rozverným proslovem domácí kapitán Jiří Řehůřek, když po uvítání hostů z Jundrova a představení dvojic za šachovnicemi vyzval černého, aby učinil první tah. Nejlépe se chopil příležitosti Karel Kratochvíl na první desce proti Jiřímu Hrdinovi. Zřejmě měli na hodinách nastavenu časovou dotaci pro rapid šach, protože skončili rychleji, než ostatní partie dospěly do střední hry. Po půlhodince jsme vedli jedna nula a Karel odešel domů dříve, než jsem mu stihl pogratulovat.

Broněk přidal záhy další bezbolestnou remízu. To někteří jiní se na podobný výsledek nadřeli mnohem víc. Asi po dvou a půl hodinách přetlačili soupeře systematickým útokem Tonda Seidl a Michal Šípek, oba téměř současně. Vedli jsme 3,5:0,5. Ale na zbývajících šachovnicích to zdaleka taková selanka nebyla. Olda rozdával soupeři pěšce jak o posvícení a já poté, co jsem zahrál nepřesně v zahájení, jsem se snažil ostrou protihrou zdivočit již téměř jistě prohranou partii. Jen táta na sedmičce si držel svůj standard a stál lépe.

Já jsem se mezitím dostal do dámské koncovky s pěšcem míň. Soupeř měl všechny své čtyři pěšce rozmístěny na sloupcích „f“ až „h“ a já jsem měl pěšce jak noty na buben „h“, „f“ a izolovaného volného na „d“. Soupeř se naštěstí řídil ošidným pravidlem „šach si dáš, dobře hráš“ a pomohl mi opakovaným šachováním vysvobodit krále z osmé řady až na „f5“. Vyhnul jsem se jakékoli možnosti výměny dam (pěšcovka by byla prohraná) a s králem na f5 jsem si vynutil věčným šachem remízu. Michal mi gratuloval k remíze se slovy: „Vyhrál jsi nám zápas.“ Vidíte, někdy může být hrdinou i ten, kdo zahraje mizerně, když dá rozhodující gól.

Mým vzorem se inspiroval i Olda a dosáhl záhy po skončení mé partie věčného šachu způsobem lahodícím oku diváka mnohem více. V situaci, kdy se stále nemohl dopočítat svých pěšců, obětoval věž, aby následně mohla jeho dáma pronásledovat soupeřova krále na věčné časy. Zápas byl vyhraný, získali jsme 4½ bodu a shlukli jsme se okolo sedmé desky. Táta měl o dva pěšce více ve věžovce, ale znáte to, věžovky jsou zrádné. K partii jsem se nachomýtl ve chvíli, kdy měl táta cca 10 minut a soupeř, p. Glacner asi minutu a půl. Nebudu popisovat, co se stalo dále, autentické bude, když přiložím mail, který dnes ráno táta poslal všem spoluhráčům: „Milí Jezdci, omlouvám se, jakým způsobem jsem včera pokazil partii. Já jsem skutečně ten závěr odehrál v jakémsi transu a vůbec jsem nevnímal okolí, jenom jsem sledoval soupeřovy hodiny v domnění, že já sám mám pořád dost času. No, poučení pro příště, že si mám všímat především svého budíku. Škoda, protože remíza to byla jistá a výsledek 5:2 by vypadal líp.“  Tati, nevadí! Nejsme tu od toho, abychom při všech vítězstvích dbali na takové kosmetické detaily, jako jestli 4 ½ nebo 5 a především se chceme pobavit a zahrát si, a to jsme si v Bystrci užili do sytosti a ještě jsme si odvezli tři body.

Antonín Továrek ml.